Historie a příběh o stvoření světa, ve kterém se kniha odehrává, je ve zkrácené, zajímavější podobě zakomponován i do samotného příběhu. Zde si však můžete jako bonus přečíst kompletní popis všech událostí jako jednolitý příběh, který jsem sepsal ještě zvlášť.

Počátek v nekonečném vesmíru

Na počátku nebylo nic jiného, než temnočerný nekonečný vesmír. Nebyl prázdný ani jednotvárný. Nepopsatelné galaxie, souhvězdí, zrádné mlhoviny, množství planet nebo toulající se objekty v podobě meteorů. Jen zlomek toho, co se v tomto úžasném a prakticky nekonečném prostoru nachází. Ukrývá také nejedno tajemství.

Jistá legenda, jak by se tento příběh dal jednoduše nazvat, popisuje vznik velice vzdáleného světa. Ona planeta byla stvořena čtyřmi entitami, které budou označovány jako bohové.

Na počátku všeho tito bohové patrně neměli hmotnou podobu, byli jen jakýmsi stínem, možná energií, která dokázala tvořit a přemýšlet. Odkud přišli, není známo.

Skutečný vzhled nyní skrývají pod lidským obalem a emocemi. Lidem se neukazovali, a pokud udělali výjimku, nepřineslo to nikdy nic dobrého.

Otázky vyvstávají, ale jediná věc, na kterou doporučuji pamatovat je, že lidské osudy nesou poselství a všechny zapsané dohromady tvoří silný příběh.

Čtveřice

ª I. ª

Velké věci se nezrodí za den, ani za dva, přesto stvoření této planety zabralo v přepočtu pouze čtyři osudné dny. Každý z bohů stvořil jednu část světa. Co část, to dílky skládanky navzájem provázaných do jednoho celku.

Toto monumentální dílo započala bohyně zosobňující přírodu, bylo jí v pozdějších dobách přezdíváno Matka příroda. Ta dala světu objem a tvar a stvořila život, za což je považována za nejváženější z bohů.

Druhý den bůh, představující běh a řád, zatočil pomyslnými lopatkami a rozpohyboval živé i neživé. Dal tím světu tolik potřebný čas a nezastavitelný běh osudu.

Bůh zosobňující víru a vědění dokončil poslední část. Svět byl hotový, stvořen jako místo plné harmonie, lásky a dobra. Čirá utopie zavládla na tomto světě a jedině účelně zaměřená zlomyslnost by ji mohla zničit. Počínaje od třetího dne mělo vše předem daný smysl, nebo důvod bytí a každý čin následoval důsledek.

Poslední, čtvrtý bůh stále netrpělivě vyčkával, až přijde jeho chvíle. Slunce vyšlo následující den na východě. První paprsky ozářily rosou pokryté louky, zelenající se až smaragdem, a koruny vysokých stromů houpajících sem a tam. Pod nimi pobíhala divoká zvěř a první lidé se teprve začali rozkoukávat. Šance posledního boha o něco se zasadit stále nepřicházela.

Zbytek božstva ho totiž odbyl a násilně zamezili jeho možnosti podílení se na vzniku planety. Poslední bůh tuto křivdu neunesl. Cosi se v něm zlomilo a toho dne vzniklo Zlo. Temná a účinná substance, kterou mohl poškodit toto čisté a nepotřísněné dílo. Jakmile bylo zlo zaseto, rozrostlo se rychleji než plevel.

ª II. ª

Konané bezpráví se ovšem neobešlo bez povšimnutí. Po dlouhém pátrání bohové Zlo nemilosrdně svrhli do nicotné propasti zatracení mimo prostor a čas. Svět byl od Zla uchráněn, ale ti, kteří mu stačili propadnout, jeho přisluhovači, se nehodlali vzdát.

Příchod Zla předznamenal přerod původní myšlenky. Zlo s planetou srostlo napevno a zaujalo pevné místo po boku dobra. Ať už se jazýčky vah mezi dobrem a zlem převažovaly jakkoliv, trojice bohů v důsledku ztratila téměř veškerou původní moc.

Těmito událostmi byl osud světa volně svěřen do rukou jeho obyvatel a bylo jen na jejich úsudku, aby se rozhodli, jakým směrem se následující běh času bude ubírat.

Nový letopočet, nový začátek

ª I. ª

Léta míjela rychleji a rychleji, než by si obyčejný člověk mohl kdy všimnout. Nakonec se proměnila v řadu tisíciletí. V té době se tehdejší národy nacházely na vrcholu svého rozkvětu a slávy.

U moci stála neochvějně jistá sorta lidí, tehdejší nezničitelná elita. Bohužel pro své vlastní neštěstí, někteří jim slepě naslouchali. Bohatých bylo dost, ale chudých ještě víc. Panovala nespravedlnost, za vším se skrývala korupce a obyčejná lidská hloupost někdy neznala mezí.

Manipulace, zatajování a účinná demagogie. Pravda se stala synonymem pro lež. Vše byla jen zástěrka a pouhý klam, aby nebylo vidět pod pokličku dění. Trestalo se i za malichernosti a v nevýhodě samozřejmě byli vždy ti poctiví.

Bohové se na tu frašku, kterou někteří lidé stále nazývali život, dívali, smáli se lidské hlouposti a pošetilosti a na některé jedince se dokonce i vsázeli. Dlouhý čas v odloučení a nucenost pasivního sledování bídného lidského života bohy zkazil.

Tak fungoval život v největším rozkvětu lidských říší. Velebení bohů a oslavování falešných vládců, to lidem šlo moc dobře. Že byli skutečně tak hloupí a neprozíraví? Ano, tehdy a vlastně je to nikdy neopustilo. Přece jenom nebylo ničemu dáno trvat věčně…

ª II. ª

Jako kočka, která číhá na myš, číhalo i zlo ve svém úkrytu na příležitost lovit. Ta příležitost nastala neplánovaně velice brzy, neboť sama o sobě se příroda rozhodla, že bude trestat. Všechny bez rozdílů a přičinění bohů.

Z přirozeného klidu vzhůru do těch nejvyšších obrátek, zmatků a pohrom. Svět se začal třást, exploze sopek, zemětřesení. Množství vychrleného sopečného popela zahalilo oblohu neprostupným šedým hávem, setmělo se na několik týdnů. To co do té doby nepošlo, udusil klesající popel, pak pochcípala i zvířata.

Pobřeží a několik stovek kilometrů sahající pevnina do vnitrozemí byla zalita ničivými vlnami, řeky se vylily z koryt a způsobily rozsáhlé povodně. Skutečná zkouška měla teprve nastat.

Zemětřesení zesílila, obydlí se rozpadla jako domečky z karet, studny sesypaly a zabránily přístupu k pitné vodě. Bohové se na tu zkázu dívali a nehnuli ani prstem. Možná nemohli, ale možná je bavilo sledovat lidské utrpení.

Svět postupně pokryla panika. Kupilo se čím dál tím víc hladových krků. V takových situacích na sebe řešení nenechá dlouho čekat.

Některé zoufalce napadlo dát poslední zbytky svého jídla bohům jako oběť. Bohové si obětin ani nepovšimli, církev ano. Přežívali na úkor slepě věřících, a přitom stále kázali o vodě, ale sami pili víno svých naivních oveček.

ª III. ª

Zákony přestaly platit, nebylo nikoho, kdo by je uplatňoval. Lidé se vraždili navzájem na potkání. Jen tak, bez sebemenších výčitek, hlavně že tomu druhému urvali kus žvance, aby přežili další den. Někteří ale začali tahat za jeden provaz, aby se ubránili.

Církev padla brzy, krev ještě nestačila zaschnout, už hořely první paláce, hrady a sídla zbohatlíků. Nikdo před řáděním neuprchl. Typicky, dalo by se říct se středověkou humánností, odpravili každého, kdo se jim znelíbil. Moc kruté? Tehdy by řekli "dostačující".

Nepokoje napříč zeměmi se během několika týdnů obrátily ve zcela neřízenou občanskou válku, všichni proti všem. Ta sežehla jako požár střední a část severní Lendárie, největšího známého kontinentu.

Jih a zbývající část severu kontinentu zůstal od řádění uchráněn, žili zde totiž odlišné národy. V nepříznivých podmínkách, v místech zasypaných sněhem či pískem na jihu přežívaly o málu.

Těmi národy jsou jižané, snědí a nepochopení. Jiné etnikum žijící odlišně, mající jiné zvyky a způsob života. Na severu se hromadily hordy války chtivých kmenů, toužící po krvi. Staletí živořily na holých skalách.

Spojoval je cíl, vzít si násilím to, co si vyspělí lendarijčané celé věky užívali plnými doušky, zatímco oni strádali. Nastal k tomu vhodný okamžik plný zmatků.

ª IV. ª

Netrvalo dlouho a stalo se to, čeho se všichni obávali. Oficiální válka vypukla v celé své kráse. Spalující a ničemná.

Ze severu vytáhli tisíce a tisíce seveřanů. Překročili hranice za hlaholu válečných trubek a hromového dunění bubnů. Z jihu vytáhli do války jižané. Často jen kočovní chudáci, jež hnala touha konečně poznat něco jiného než pouště a písky. Ve jméně nového začátku se neštítili ničeho, a protože jich bylo mnoho, stali se hrozbou. Obyvatelé střední Lendárie nedali své životy tak lacino. V té době na to naštěstí nebyli sami.

Na dalekém severu žila v podzemí rasa pololidí, trpaslíků. Původně to byli lidé, ale za staletí života v podzemí se zmenšili a přizpůsobili se svému prostředí. Seveřané nakonec objevili vchody do jejich impozantních podzemních měst, ale doplatili na neznalost tunelů a zrádnou tmu. Trpaslíci nechali nájezdníky ztratit se v hlubinách světa a partyzánským způsobem boje je bez větších ztrát pobili.

V Lendárii žili ojediněle i elfové, vznešení, houževnatí. Koncentrovali se v Prastarém hvozdě, který jim chtěly severské kmeny vykácet pro své vlastní potřeby. Elfové rovněž jejich řádění učinili přítrž.

Lidé se občanskou válkou postupně unavili a obrana proti novému nepříteli byla mizerná. Proto se přirozeně spojili do obrovských armád složených z každého, kdo zvládl udržet zbraň. Do jejich čela se postavili nejzkušenější muži. Tyto armády si nazvali jako Spojené.

Nepřátelská vojska se tříštila o jejich štíty. Vlna za vlnou, ale poměr sil byl stále až příliš vyvážený. Jediný, kdo byl schopen účinně pomoci zvrátit válku ku prospěchu lendarijských občanů, žil na západě. Ostrov Ratradon, daleko za hlubokými vodami Středovínského oceánu. Vládnou tam dodnes železnou rukou Páni z Ratradonu, slavná královská dynastie. Ti byli obesláni veliteli Spojených armád s žádostí o naléhavou pomoc.

Páni z Ratradonu ochotně pomohli, ale pod podmínkou. Nárokovali si rozsáhlá území ve střední Lendárii, která jim měla po válce připadnout. Z bezvýchodné situace se dá vždy něco vyždímat.

Na požadavky kývli. Páni z Ratradonu zmobilizovali vojsko a během týdne vypravili na několik stovek lodí s muži a zásobami směrem přes oceán do střední Lendárie.

Ukázalo se, že se draze vykoupená pomoc vyplatila. I přesto válka trvala po čtyři dlouhé roky. Země prosákla krví.

ª V. ª

Přízrak války po letech pomalu utichl a lidé začali Spojené armády pozvolna opouštět, aby se vrátili zpět do svých rodných zemí. Začít nový život, opravit a znovu vystavět. Byla to léta odříkání a utahování opasků.

Bohyně Matka příroda jako jediná projevila lítost nad zničenou krajinou. Neočekávaně přes jedinou noc zčistajasna obnovila každý akr půdy pro budoucí generace. Krásnější než kdy dřív.

Páni z Ratradonu si po válce právoplatně nárokovali slíbená území, ale marně. Jejich prohnaní generálové se vzbouřili a obsadili si území sami pro sebe. Založili zde nové země a ustanovili pořádek s pomocí ratradonských žoldnéřů, které snadno uplatili.

Oslabená království střední Lendárie pod hrozbou nepokojů území pokorně odevzdala vzbouřencům a Páni z Ratradonu rezignovaně stáhli ocas. Neměli, jak zabránit revoltě na dálku. Až o mnoho let později původní království jednotně vyplatila Ratradonu nemalé částky jako projev dobré vůle, aby Pánům zacpala pusu.

Svět přežitím těchto útrap vešel do nového letopočtu, do nového začátku s čistým štítem. Tenkrát se narodil i jeden chlapec. Stejný jako mnoho jiných, přesto odlišný. Jmenoval se Therret, přezdívaný Havran ze Severní hranice. To o něm bude následující příběh.