Prolog

Kápě mají shrnuté do obličeje. Jeden z nich drží misku naplněnou ještě horkou krví a odříkává modlitbu.

Přítomní čekají, že se duchové každou chvíli zjeví. Kdyby náhodou ne, Mistr odkryje posvěcené pantakly zavěšené okolo krku. Ty poslouží k přinucení a ovládnutí těchto duchů.

Druhý člověk, rovněž mu není vidět tvář, v pravé ruce svírá posvěcený nůž a v levé ruce další pantakly připravené k použití. Aby povzbudil své společníky, začne první ještě důrazněji odříkávat zvučným hlasem slova invokace.

Nehybné tělo na holé lesní půdě pomalu chladne. Zdá se, že se Oni konečně zjeví. Uzrál čas.

Ten, který drží nůž, odhalí pantakly v dlani. Ty, kteří za nimi sestoupí, přijmou s vlídností, mírností a zdvořilostí. Už jim zaplatili vysokou daň, ale musí s nimi i přesto jednat s úctou.

Hovoří s nimi, kladou jim otázky, žádají je o všechny věci, které se jim chystali předložit.

Vychází to, Oni komunikují a naslouchají. Není třeba je k tomu nikterak nutit. Oběť byla učiněna dostatečná. Příprava a provedení obřadu proběhlo přesně, jak je předepsáno v knize.

Mistr, jehož obličej je zahalený pod dlouhou špičatou kápí, se právě sklání nad mrtvolou a vrásčitýma rukama potřísněnýma zasychající krví sahá po nádobě. V ní leží její vyjmuté vnitřnosti. Nabízí jim je, Těm, jež se ozvali. Jsou spokojení. Dávají najevo svou přítomnost.

Mrtvá upíná své vytřeštěné oči k černému, zlému nebi. Slzy na tváři už stačily zaschnout. Ústa jemně rozevřená jako by chtěla naposledy promluvit, tma, plápolající svíčky a lesknoucí se část odhalených předních zubů.

Její mladé neposkvrněné tělo a nevinná duše posloužila ke svému účelu. Ryzí zvrácenost, nelidskost toho nejhrubšího zrna. Perverznost těch, kteří se uchylují pod křídla Mistra.

Obřad ještě zdaleka neskončil. Do misky krve namočí větývku obsypanou jehličím a cákne s ní směrem k prastarým menhirům opodál. Jako kdyby to byla barva. Kéž by.

Ti, s nimiž komunikují, tohle považují za projev dobré vůle. Mohou pokračovat v invokaci.

Nenažranost je popohání kupředu, ale Mistr se konečně poprvé usmál. Což je vždy dobré znamení. Všechny ostatně čeká ještě dlouhá noc…

Kapitola první

Píše se rok 1992. Skrze žaluzie dvoukřídlého okna v nevětrané kanceláři líně prosvítají paprsky denního světla. Ve vzduchu se vznáší částečky prachu. Na velkém, bytelném, ale letitém pracovním stole leží pečlivě urovnané věci.

V polstrovaném, prosezeném křesle za tímto stolem sedí mladší muž oblečený do tmavě modrého, neformálního, ležérního saka.

Na věšáku za ním visí jeho černý flaušový kabát. Nad ním ještě tmavě šedý klobouk připomínající staré, černobílé detektivky z televize.

Jeho výraz značí hluboké zamyšlení. Listuje jakousi tlustou encyklopedií a vedle na papír si dělá poznámky. Po dlouhé době nudný pracovní den.

O něco později ho vyruší jiný muž, který za ním vešel do kanceláře. Padesátník, prořídlé vlasy, šedé kalhoty na kšandy. V ruce držel složku s kroužkovou vazbou.

"Zdravím, Dawsone."

"Ehm, nazdar," odpověděl napůl myšlenkami jinde. "Co mi to neseš tentokrát?" zvedl oči od papíru, kam právě dopsal poznámku a udělal za ní tečku.

"Nesu nějaký případ, přímo od šéfa. Přidělil ho tobě."

Muž za stolem natáhl ruku a převzal si od kolegy naditou složku.

"Díky." Letmo pohlédl na obálku. "Přísně tajné?" pozvedl obočí a zadíval se na kolegu.

"Jo, zakázali mi to číst. Tohle nevypadá na rutinu."

"Uvidíme… Obvykle s tím takový tajnosti nedělají."

Muž pokrčil rameny, vyhrnul si pravý rukáv svetru a podíval se na své náramkové hodinky.

"Pak mi o tom někdy řekneš. Já musím běžet na schůzi. Zatím se měj."

Muž se vytratil z kanceláře a zavřel za sebou dřevěné lakované dveře.

Odhadem necelé dva palce silná složka. V pravém horním rohu bylo propiskou napsáno "Pro POO-NPV", což byla zkratka speciálního oddělení londýnské kriminálky podléhající přímo policejnímu řediteli. Zkratka znamenala "Paranormálně-okultní oddělení pro nevysvětlitelné případy a vraždy".

Uprostřed desek bylo červeně vyraženo "PŘÍSNĚ TAJNÉ" s dopsanou poznámkou "Výhradně do rukou zvláštnímu detektivovi Carlu Dawsonovi".

Detektiv pevně uznale semkl rty a rozvázal plochý bavlněný provázek, který složku držel zavřenou. Na první straně stálo "Případ Northern Dawn."

"Northern Dawn…," zašeptal. Znělo to tak tajuplně.

Obrátil na další stranu a pomalu se začetl do spisu. Při pročítání a prohlížení přiložených fotografií ho kolikrát zamrazilo v zádech, ačkoliv už byl otrlým členem tohoto oddělení krásných deset let.

Deset let prolézání špinavých děr, opuštěných budov, temných zákoutí, podzemí všeho druhu, kde se bojí o život i otrlá městská spodina. Deset let chytání nejzvrácenějších lidských stvoření a kontakt s věcmi, které nelze tak docela racionálně vysvětlit.

Přes tohle všechno dokázal celé ty roky stát pevně nohama na zemi, aby neskončil v péči psychiatrů. Kolikrát šlo o držku i o rozum. Těch deset let ale přežil ve zdraví, i když už měl několikrát na mále.

Z toho čtení měl nepříjemný pocit. Po všech těch zkušenostech mu začínalo být jasné, že tentokrát se bude jednat o dost odlišný případ oproti těm, na kterých v poslední době pracoval.