UKÁZKA 1

Carl Dawson kráčel spokojeně za neznatelného klapotu podrážek jeho polobotek po staré městské ulici.

Zpoza rohu se náhle přímo před ním vynořila podivná postava a zastoupila mu cestu. Jako kdyby na něj celou dobu čekala. Trochu ho zpočátku vyděsila.

Shrbená stará žena v několika vrstvách oblečení, rozcuchané prořídlé vlasy, hluboké šedé oči.

"Pane," oslovila ho s hlasem, který zněl jako šepot listů na podzim. "Dovolte mi nahlédnout do vaší budoucnosti."

Detektiv se zastavil a prohlédl si tu stařenu s jistou nedůvěřivostí. Je snad pouťová šarlatánka?

"Děkuju, ale nechci," odpověděl ledově bez dalšího zájmu.

Stará žena se jen usmála, ale přesto z cesty neuhnula.

"Každý má právo znát svůj osud," řekla a natáhla svou ruku k jeho.

Detektiv se chvíli zdráhal, ale nakonec jí podal svou pravici. Jakmile mu vyzradí snůšku nesmyslů, bude moci jít dál a konečně se té otravné ženy zbaví. Za normálních okolností by jednal jinak, ale byl stále poměrně dobře naladěn.

Stařena se záhadně pousmála, vzala detektivovu ruku do svých. Prsty měla studené jako led, ale na dotek jemné jako hedvábí.

Začínala studovat jeho dlaň, její oči se pohybovaly od zápěstí až po konečky prstů. Lehce se dotýká jeho ruky, jako by z ní četla neviditelný text.

"Vidím zřetelně vaše životní linky," sdělila tiše. "Jsou silné a jasné, ale také plné zvratů."

Nedůvěřivě na ni hleděl. Zatím mu sdělila všeobecné plky, které mají šarlatáni naučené a opakují je všem dokola.

Její prst se zastavil na jedné z čar. "Tady," řekla a ukázala na dlouhou linii táhnoucí se od jeho zápěstí až k prstu. "To je vaše osudová čára. Vidím, že jste čelil mnoha výzvám, a ještě čelit budete."

Pak se přesunula dál. Stále nic, co by ho zaujalo.

"A tady," pokračovala, "leží linie srdce. Vidím, že jste člověk plný vášně, ale také bolesti."

Detektiv ji s přimhouřenýma očima z vrchu sledoval a upřímně ho přestávalo divadlo se čtením z ruky bavit.

Stará žena ovšem z dlaně četla dál. V očích se jí ale zračil stále větší smutek. Každá linie, každý záhyb na jeho dlani pro ni byly jako otevřená kniha. A i přestože se detektiv necítil zrovna dvakrát příjemně, nedokázal se odrhnout.

Střídavě nyní přešla i k jeho očím.

"Blížící se temnota pro vás bude odteď znamenat šarlatovou barvu. Ale nezoufejte, pane, i v temnotě je možné nalézt zdroj světla."

Detektiv na ni chvíli mlčky hleděl.

"Víme oba, že pouťové věštby nemají žádnou váhu."

Stařena, ačkoli by se mohla urazit, zůstala v naprostém klidu. "Vzpomenete si na mne, až vám šarlatová zkříží cestu. A vězte, že vám odvaha, síla ani odhodlání nebudou co platné."

"Poslyšte, co máte pořád s tou šarlatovou?"

"Šarlatová v mnoha podobách nás brzy zaplaví. A pokud nehodláte bojovat až do konce, utečte, dokud je čas."

Carl Dawson na okamžik zavřel oči a snažil se vymyslet nějakou slušnou odpověď. Jenže poté, co je otevřel, stařena byla pryč.

Pokud se nevypařila, nemohla tak rychle nikam zmizet. Pokládal si otázku, jestli se mu vše jen nezdálo. Ale dotýkala se ho, mluvili spolu… Pevně doufal, že nepřišel o rozum už úplně.

Šarlatová… příliv… Začínal mít o městě a o tom, co se zde děje, jisté pochybnosti… 

UKÁZKA 2

Přízrak v zrcadle na benzínové pumpě, potlačená touha se bláznivě rozesmát, nepřihodilo se to poprvé. Podobné výjevy a přízraky ho už pár týdnů sem tam děsily. Naneštěstí jen tehdy, když u toho nikdo jiný nebyl.

Přepracování vinu nepřikládal. Pracovní nasazení vzhledem k posledním odlehčeným případům ani nemohlo být nijak přehnané. Domů chodil včas, víkendy trávil čtením svých oblíbených knih, odpočinkem, procházkami nebo v posilovně.

Speciální oddělení londýnské kriminálky, známé jako "POO-NPV", v celém znění "Paranormálně-okultní oddělení pro nevysvětlitelné případy a vraždy". Být členem této utajené skupiny je závazek, který jeho členy automaticky katapultuje mezi policejní elitu.

Závazek vyšetřovat ty nejnechutnější a nejzvrácenější vraždy a úmrtí. Bestiální vrazi, maniaci, sekty, kulty a věci či úkazy, které nelze racionálně vysvětlit. Ta práce ho naplňovala, uměl v ní chodit, ale co když se blíží čas, kdy s tím bude muset seknout?

Odmítal si sveřepě připustit, že by mohl nastat konec. Během vyšetřování posledních případů došlo sice k pár podivnostem, ale že by udělal někde chybu? No, možná…

Právě seděl v autobusu, který směřoval na západní pobřeží Walesu, do přímořského městečka Seacliff Retreat, v hrabství Pembrokeshire.

Čekala ho účast na pohřbu příbuzného, Alana Daltona, který zemřel minulé úterý 20.10.1992 ve věku 75 let. Uzavřeno s tím, že došlo k náhlé zástavě srdce. V tomto věku by nebylo takové úmrtí příliš zvláštní. Kdyby si už pár měsíců zpátky Carlu Dawsonovi v pravidelných dopisech nestěžoval na podivné sabaty, jak je nazýval, odehrávající se za městem.

Pod širým nebem měla jakási skupinka lidí pravidelně uskutečňovat pohanské obřady, halasit, dělat bordel a děsit místní. Před nikým své počínání ale neskrývali. Právě naopak, jako kdyby dávali najevo, že před nikým nic netají. Zástěrka?

Alan Dalton rozhodně nebyl jediný, kdo s jejich počínáním nesouhlasil. Mohl se ale stát odpůrcem tak hlasitým, že pro ně znamenal přítěž? To Carl Dawson nevěděl, protože Alan Dalton nebyl v dopisech příliš sdílný.

Celkem příznačný přišel detektivovi fakt, že v souvislosti se všemi skutečnostmi, se kvapem blíží vypuknutí oslav pohanského svátku Samhain.

Svátek pocházející z dávné keltské duchovní tradice označující konec sklizně a začátek zimy, temné části roku, spojený také s rituály zahrnujícími oheň, během kterých se účastníci oblékají do různých přestrojení. Zní to až příliš nevinně?

Samhain je ale předně považován za dobu, kdy se stírá hranice mezi tímto světem a světem duchů.

Detektiv si mohl být jistý, že v příštích dnech tito lidé nevynechají ani oslavy tohoto svátku. A pokud si správně vzpomínal, Alan Dalton se v dopisech se také jedinkrát zmínil o novopohanském náboženském hnutí Wicca. Vše do sebe pomalu zapadá? Naopak.

Koktejl podezřelých náhod a pojítek pomalu houstnul. Pomyslnou třešničkou byla vzpomínka, kdy jeho příbuzný popisoval své rodné město jako semeniště podivínů a až přehnaně pověrčivých starousedlíků. Z nichž někteří dokonce věří v jakési vodní tvory obývající pobřežní vody.

Komisař ovšem v rámci zachování zdravého rozumu v nějaké výplody fantazie odmítal zarputile věřit. Kromě všech skutečností se město Seacliff Retreat překvapivě nepojí s žádnými výraznými nebo známými tragédiemi či vraždami, které by stály za zřetel.

S požehnáním policejního ředitele nyní cestuje na zítřejší pohřeb. Jako vedlejší úkol má zjistit, zda se pod nenápadnou kůrkou kombinace náznaků neskrývá něco závažnějšího.

Alan Dalton byl nevlastním bratrem detektivova otce. Odstrčený samotář, který si oblíbil Carla Dawsona, protože ten jím nikdy nepohrdal. Nebylo proč.

Ve městě by navíc detektiva neměl nikdo poznat. Sice zde párkrát v dětství krátce pobýval, ale kdo by si pamatoval jedno konkrétní dítě, které už dávno vyrostlo? A pokud se měl kdykoliv později se starým pánem setkat, ten vždy ochotně přicestoval do Londýna. Hlavní město totiž velmi rád navštěvoval.

Alan Dalton občas cítil potřebu se alespoň na chvíli odpoutat od ospalého rodiště, které zároveň nechtěl jako starý konzervativec navždy opustit. Dokud to tělesná schránka umožňovala, poměrně dost cestoval po světě. A když byl unavený, vrátil se na pár týdnů či měsíců domů.

Carl Dawson se potřeboval na vlastní oči přesvědčit o pravdě a pokud by se jeho obavy potvrdily, památka Alana Daltona nezůstane nepomstěna.